Stojím na pokraji, na přelomu, stojím pod bránou dětství a dospělosti, otočím se a vydím krásný dětský svět, tak krásný, že se mi zněho nechce, byla jsem malá, bez starostí, nedelala jsem si z ničeho hlavuj, ale ted stojím tady pod bránou dospělosti, nechci opustit dětský svět, jsem tak blízko už mi chybí jen 1 krok, a odcházím z dětského světa, kéž by šlo z něho neodejít, nechci z něho odejít, je to smutný, když vzpomínám!! Hlavou se mi promítají otázky, proč je dětský život tak krátký, ale přitom tak krásný? Proč z něho musím odejít? proč to tak rychle uteklo? Ted tu stojím skoro za hranicemi dětství, brečím a nechci ho opustit, je to strašně těžké se stím smířit:( Už to nebude nikdy jako dřív, všechna ta láska od rodičů, jak se o mě strali, už ne, už zůstanou jen vzpomínky, na které když si vzpomene tak se nám chce brečet, a ted tu stojím zoufalá a nevím jak dál:( já se stím nevypořádám možná nechci, možná nevím:( Je to moc těžký opustit hranice dětství:'( Čas je, ale rychleší než já, lidé se mění, jsou zlý, tohle není ten život co jsem si v dětství představovala!
